Nabitá slova

February 24th, 2012

Nedávno jsem přemýšlel o něčem, co jsem napsal před čtrnácti lety, a co se stalo jednou z nejvíce citovaných pasáží: „Každé ráno, když se probudím, ptám se sám sebe, zda bych měl psát nebo vyhodit do povětří přehradu.“ Přesto, že věřím ve svou práci jako spisovatele, vím, že to není nedostatek slov, co zabíjelo lososy na severozápadě. Byla to přítomnost přehrad.

Od té doby se věci mnohem více zhoršily pro lososy, a téměř pro všechny na zemi. Nyní všichni známe čísla, nebo bychom měli. 200 druhů za den je dohnaných k zániku, 90 procent velkých ryb je v oceánech vyhubených, více než 98 procent z původních lesů je zničeno, 99 procent z prérií, a tak dál a dál. Prakticky každý biologický indikátor ukazuje špatným směrem. Původní společenství – lidské a nelidské – jsou pod palbou. Tam, kde žiji, se zhroutili populace žab, stejně jako se hroutí populace čolků, populace motýlů, populace jeřábů, populace vážek, populace banánových slimáků, populace zpěvných ptáků. Populace vran se hroutí. Netopýří populace. Populace cirkumpolárního štětconoše. Populace můr. Populace čmeláků a samotářských včel. A tyto, které jsem uvedl, jsou jen některé z nejmenovaných. Lososí se samozřejmě nadále hroutí. Tam kde jsme, bych dával lososům patnáct let. Pokud se nám podaří svrhnout průmyslovou civilizaci v příštích patnácti letech, myslím, že lososi budou v pořádku. Déle budeme čekat a nepřežijí.

Takže k čemu je písmo? Příliš mnoho z nás zapomnělo, nebo nikdy nevědělo, že slova mohou být použita jako zbraně ve výzbroji našich společenství. Příliš mnoho z nás zapomnělo, nebo nikdy nevědělo, že slova by měla být použita jako zbraně ve výzbroji našich společenství. Příliš dlouho, příliš mnoho kritiků a učitelů nám říká, že literatura by měla být apolitická (jako by to bylo možné), a dokonce i literatura faktů a žurnalistika by měla být „neutrální“ či „objektivní“ (jako by to také mohlo být možné). Řekli nám, chcete-li poslat zprávu, použijte Wester Union. Jednou jsem mluvil se spisovatelem, který píše o přírodě, odmítl mi půjčit jeho jméno ke kampani na ochranu určitého druhu, o němž on psal, jeho důvod k tomu byl: „Jsem spisovatel. Musím zůstat neutrální.“

Když je svět zavražděn, takový postoj je neomluvitelný. Je to nemorální. A to ukazuje velkou nevědomost toho, co znamená být spisovatel. Tito lidé nikdy neslyšeli jména jako Steinbeck, Dickens, Crane, Hugo? Charlotte Perkins Gilman? Rachel Carson? Frederick Douglass? Harriet Beecher Stowe? Alexandra Kollontai? George Eliot? Katharine Burdekin? Zora Neale Hurston? Andrea Dworkin? B. Traven? Upton Sinclair? Také Tolstoy?

Nemohl bych být tím, kým jsem, a nemohl bych psát, co píšu, aniž bych se učil od některých mých starých, kteří odmítli věřit, že by autoři měli, nebo mohli být apolitičtí a neutrální či objektivní. Pravdou je, že nejdůležitější je, co říkali. Je to důležitější než peníze. Je to mnohem důležitější než sláva. Je to důležitější než vaše kariéra. Je to mnohem důležitější než vaše předsudky. Následujte pravdu – následujte slova a myšlenky – všude tam, kde jsou. Na slovech záleží, říkali. Na umění záleží. Na literatuře záleží. Slova a umění a literatura mohou změnit život, a mohou změnit dějiny. Ujistěte se, že vaše slova a vaše umění a vaše literatura kráčí k jednotlivým lidem i kolektivu ve směru spravedlnosti a udržitelnosti. Říkali, že literatura, která podporuje kapitalismus, je nemorální, Literatura, která podporuje patriarchát, je nemorální. Literatura, které se nestaví proti útlaku, je nemorální. Ale můžeme pomoci vytvořit literaturu morálky a odporu, každá nová generace musí vytvořit tuto literaturu, s pomocí všech těch generací, které přicházely dříve, držet jejich ruce kvůli podpoře, stejně jako ruce těch, kteří přijdou po nich a budou potřebovat též držet ruce. Také jsem se učil, že umění může být a je a má být morální, musí být bojovou disciplínou.

Uznání, že umění může být bojovou disciplínou, je součást procesu nezbytného pro sociální změnu, avšak není to vše. Pokud si jen málo z nás uvědomuje, že slova mohou být zbraně, ještě méně z nás si pamatuje, že stejně jako zbraně, slova nemohou bojovat sama. Slova sama nesvrhnou diktátory, nezastaví kapitalismus, nezastaví útlak, nezastaví zánik druhů, nezastaví globální oteplování, ani neodstraní přehrady. V určitém okamžiku musí někdo skutečně něco udělat. V určitém okamžiku musí někdo fyzicky demontovat současnou infrastrukturu, která umožňuje kapitalismu metastázovat, útlaku pokračovat, urychluje vymírání druhů, globální oteplování, udržuje diktátory a přehrady.

To je úkolem každého z nás.

Přítel a rádce se mě jednou zeptal: „Jaké jsou největší, nejnaléhavější problémy, které můžete pomoci vyřešit pomocí darů, které jsou pro vás jedinečné v celém vesmíru?“ Tato otázka ukazuje přesně tam, kde jsem uspěl jako spisovatel a lidská bytost, a přesně tam, kde jsem selhal.

Existuje mnoho náznaků, že by má dráha spisovatele už mohla být považována za obrovský úspěch, o tom jsem si sníval, když jsem byl mladší. Vydal jsem dvacet knih. Zdá se, že lidé si užívají jejich čtení a přicházejí na mé přednášky, z toho obojí mě ctí za hranicí víry. Na vzdory pravdám starého klišé o psaní, že je to hrozný způsob, jak si vydělat na živobytí a skvělý způsob jak žít, alespoň v posledních několika letech jsem byl schopen finančně podporovat sebe prostřednictvím psaní. Mnohem důležitější než vše to, ovšem je, že jsem byl pravdivý při mém zamyšlení se, a alespoň jsem se pokoušel říct pravdu, jak jsem to chápal. A někdy se mi podařilo artikulovat některé z těch věcí, o nichž vím ve svém srdci, že jsou pravdivé a tím doufám, že jsem pomohl některým jiným formulovat některé z těch věcí, které by mohli považovat ve svých srdcích za pravdivé.

To vše je k dobru. Ale faktem zůstává, že pokud budeme soudit mou práci, nebo něčí práci, tím nejdůležitějším standardem ze všech, a ve skutečnosti jediným standardem, na němž skutečně záleží, je zdraví naší planety, má práce (a všech ostatních), je kompletní selhání. Neboť má práce nezastavila vraždu planety. Ani někoho jiného. Dokonce jsme ji ani nezpomalili. Je trapné muset vysvětlovat, proč je to jediný standart, na němž skutečně záleží, avšak v tuto chvíli rozpaků je to náš nejmenší problém. Zdraví planety je jediný standart, na němž skutečně záleží, poněvadž není nic důležitějšího než živá planeta, bez ni by nic neexistovalo. Ve srovnání s tím, na počtu knih někým vydaných nezáleží. Na tom, jak krásně nebo špatně nezáleží. Na finanční podpoře sebe samotného nezáleží. Život sám o sobě je důležitější než to, co jsem vytvořil.

Když se probouzím v těchto dnech, jsem si ještě méně jistý, že mé rozhodnutí psát je to pravé. Vím, že kultura odporu potřebuje každou formu akce, od psaní k legální práci při masových protestech v ulicích po fyzické rozebrání destruktivní infrastruktury. A že jen málo lidí volá po akcích, jež jsou srovnatelné s ohrožením planety. A tak, v dobrém či ve zlém, artikulovat pravdu a bránit ji a nabádat ostatní, aby ji bránili jakýmkoliv způsobem, který znají, je metoda boje, kterou si vyberu.

Doba čekání je dávno pryč. Je čas zastavit tuto kulturu před zničením života na Zemi. Takže vezměte za mou ruku. Vezměte za ruce všech, kteří přišli před námi. Ale mějte druhou ruku volnou k vyzdvihnutí pěsti či pera. Zdraví oceánů, lesů, řek, jezer, jeseterů, stěhovavých zpěvných ptáků, všech je důležitější než vy nebo já jako jednotlivců a oni jsou důležitější než vaše nebo mé úspěchy. Jejich zdraví bude měřítkem našeho úspěchu.

Translated by puntíčkovaní chrobáci

Filed in čeština